Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

RVP_VT 21 – Budoucnost vzdělávacích technologií

Na úvod své reflexe k 8. týdnu jsem si vybral několik citátů, které výstižně popisují prostředí, které se rozvíjí rychleji než jsme schopni registrovat – informační technologie vs. / = vzdělávání

1) Nikdy předtím v historii tohoto světa nemělo tolik lidí možnost zcela samostatně najít tolik informací o tolika věcech a o tak velkém množství jiných lidí. (T. L. Friedman)

2) V nepředstavitelně komplexní budoucnosti nebude mít sebeinteligentnější jedinec bez přístupu k nástrojům digitálního světa šanci vyrovnat se třeba i méně schopným účastníkům sítě. (M. Prensky)

3) Otevřená dostupnost je víc než jen nový model publikování výukových materiálů, je jedinou možnou etickou volbou pro ty učitele a akademické pracovníky, kteří věří, že jejich úkolem je podchytit zájem většího okruhu lidí než jen těch několika, kteří se nacházejí v jejich fyzickém dosahu. (G. Burton)

4) Vzdělání pro elity není schopno zajistit udržitelný život na Zemi. Vlastní řízení studia a svoboda je neoddělitelnou součástí vzdělání pro 21. století. (T. Anderson)

Jakým směrem by se měl vzdělávací proces v příštích letech ubírat? Posbíral jsem si několik postřehů ze studijních materiálů (Horizon Report 2010)

  •  snadná dostupnost výukových materiálů a programů použitelných pro výukové účely
  • žáci budou moci poznávat a studovat kdykoli a odkudkoli, otevřít dveře primárním online zdrojům pro vzdělávání
  • síťové technologie – „cloud computing“ – přestáváme kontrolovat, kde se služba či program nachází, kam ukládáme svá data
  • práce žáků je mezioborová spolupráce všech zúčastněných (žáci, učitelé, rodiče, odborníci)
  • přechod od knih klasických na elektronické a od papírových, těžkých a drahých učebnic na e-učebnice
  • vizualizace dat a nástroje umožňující žákům data analyzovat a porovnávat
  • kooperace a konektivismus jako komplexní přístup využívající rozličné zdroje pro nacházení nejvhodnější cesty a vytváření si osobního vzdělávacího prostředí
  • učitelé přehodnotí své postavení za účelem dosažení vyšší smysluplnosti výukových postupů: hlavní cílem je naučit žáka učit se, učitel se stává průvodcem vzdělávacím procesem, učitel si udržuje komplexní přehled nad problematikou
  • aplikace fungují online
  • snaha o dosažení konceptu 1:1, tj. jeden tablet/notebook na 1 žáka

Internet a počítače nabízí nové možnosti, a bylo jen otázkou času, kdy začnou tvořit i pilíř výukovému systému. Uvedl bych dva příklady – Khan Academy, Moodle, tyto jsou už ze své podstaty předurčeny k implementaci do vzdělávacího procesu.

Zaváděním technologií do výuky, které jsem výše uvedl, dochází ve skutečnosti k transformaci školství – dochází  ke změně postupů i cílů.

B. Brdička ve svém článku dále upozorňuje, že vůbec nejhorší variantou možného nadcházejícího vývoje by bylo pokračování v bezkoncepční školské politice v oblasti vzdělávacích technologií.

 Znepokující zprávy k budoucnosti našeho školství se objevily v článku Daty řízené …, kde v komentářích pod článkem jsou popsány nevlídné vyhlídky vzdělávacího procesu.

Ocitováno v nezměněné podobě:

Autor: Ondřej Neumajer

„Školství umírá (míněno především státní), ať žije vzdělávání (míněno především soukromé)“ – tak by šel charakterizovat očekávaný trend, který se s jistými specifiky začíná projevovat i v ČR. Podnikání se vzděláváním bude čím dál větší byznys. Viz např. dnešní iHned: „Soukromé školy dostanou od státu stejně peněz jako veřejné“, http://zpravy.ihned.cz/cesko-skolstvi/c1-52790140-soukrome-skoly-dostanou-od-statu-stejne-penez-jako-verejne-planuje-dobes

Autor: Bořivoj Brdička

Pokud se to skutečně stane, bude to znamenat ještě další diverzifikaci škol i společnosti. Ty opravdu kvalitní školy budou za peníze a ty ostatní budou „zadarmo“ žáky připravovat jen na testy. Dovolím si předvídat, že vzniklý stav v sobě bude paradoxně mít i určitý prvek spravedlnosti. Na ulici se budou bát vycházet všichni – i „lepší“ lidi. Nakonec možná budou muset sami sebe zavřít za ostnaný drát.

Velmi pesimistické vyhlídky. Ve hře je budoucnost našich dětí a jejich schopnost uspět v měnícím se světě.


RVP_VT 21 Vzdělávací (ne)politika státu

7. týden – Vzdělávací politika státu pro 21. století

Jaká opatření by měla být pro současné vzdělávací reformy nejdůležitější? Podle průzkumu a hlasování na OECD-educationtoday získaly nejvíce hlasů tyto návrhy:

  • učte myslet, ne opakovat
  • vzdělávání je veřejná záležitost, za níž jsou všichni zodpovědní
  • budování dlouhodobého zájmu o poznání a zvyšování schopnosti kriticky přemýšlet (Teach me to think!)
  • dejte žákům příležitost najít své přirozené schopnosti a rozvíjet je
  • stejná příležitost vzdělávat se pro všechny děti

V zemích, kde je vzdělávání založeno na těchto principech, dosahují také žáci nejlepších výsledků – žáci jsou schopni znalosti použít v konkrétních situacích.

Jak to funguje v ČR?

Ve světě se ověřilo, že plošné standardizované testy nemohou dostatečně ověřit kvalitu vzdělávacího procesu , a proto se u nás od roku 2014 „naostro“ rozběhnou.

Evropský ICT cluster (seskupení 18 kooperujících států a 3 organizací za účelem optimalizace implementace vzdělávacích technologií) vypracovává rozsáhlé rozbory na základě, kterých definuje hlavní doporučení, ke koordinaci státních informačních politik ve vzdělávání evropských zemí.

Vůbec tedy nepřekvapuje, že ČR není součástí takovéhoto seskupení. To je velká nevýhoda ve srovnání s ostatními úspěšnými zeměmi v oblasti vzdělání. Koncepce ICT sice existuje, ale jedná se jen o obecnou koncepci ICT ve školství, která není soustředěná na implementaci ICT pro podporu učení žáků, jak uvedl O. Neumajer, který vidí příčinu především v diskontinuitě v rámci školské politiky.

Vybral jsem z doporučení ICT clusteru některá, která potvrzují spíše nekoncepčnost školské politiky.

1)      Vývoj v oblasti ICT je silně podporován ze strany vedení škol i dalšími vedoucími představiteli školství a vlády.

2)      Existuje ambiciózní avšak realistická vize využívání ICT v plánu vývoje jednotlivých škol propojená s politikou na místní, regionální i státní úrovni

3)      Řízení, koordinace a evaluace činností v rámci státní informační politiky ve vzdělávání je podepřena dostatečnou časovou dotací a alokací přiměřených zdrojů.

4)      Digitální kompetence musí být v oblasti přípravy učitelů považovány za klíčové (model TPCK) a mají zásadní vliv na další vývoj celého resortu školství.

5)      Posílení výzkumu vlivu ICT na vzdělávací proces, který by měl být propojen s praxí a podporován legislativou i rozpočtem

V posledních týdnech rozvířila naše řady zpráva o ukončení aktivní funkce metodického portálu rvp.cz. Jedna z mála věcí, kde jsme podle slov odborníků, měli v mezinárodním kontextu „mírně navrch“ – a není zájem o pokračování? Proč? Zajímavá diskuze 

Na portálu rvp.cz platí princip UČITELÉ SOBĚ.  Tento portál nabízí, kromě dalších modulů, možnost srovnání se zkušenostmi ostatních, sdílení dobrých nápadů, příkladů úspěšných aktivit z praxe, což je velice důležité pro rozvoj v oblasti školství v celé zemi.

Pro mě tedy vzdělávací politika státu pro 21. století je jeden „průšvih“ za druhým – SIPVZ, RVP, uvedení státních maturit, fikce se zvyšováním platů ve školství (reálná mzda ve skutečnosti klesá), připravované nepřipravené plošné testování, …

Stále více mi situace u nás připomíná šestý scénář školství budoucnosti podle OECD – Zhroucení vzdělávacího systému. Výstižné charakteristiky scénáře – nespokojenost, chybná politika, učitelé odcházejí.

Vzdělávání je věc veřejná – tedy věcí nás VŠECH (nejenom učitelů). Kam až to necháme dojít?


RVP_VT 21 – Hodnocení výukových výsledků

Testování na ZŠ

V jedné reakci k materiálům k 6. týdnu byl zmíněn citát Alberta Einsteina: Vzdělání je to, co člověku zůstane, když zapomene vše, co se učil ve škole. A tím vyvstává položená otázka: Jak chceme hodnotit nebo dokonce měřit vzdělání?

Můj názor je, že by testování probíhat mělo. Ne však jako porovnávání škol, tříd, jednotlivců, ale jako sledování rozvoje jednotlivce.

S určitými rozpaky jsem četl o úvahách nasadit výsledky testování žáků na systém hodnocení schopností učitelů. V době, kdy se připravuje plošné testování 5. a 9. ročníků, kdy se vedou diskuze nad standardy v dalších předmětech na ZŠ (mimo Čj, Cj, a Ma), mi to připadá nefér. Ještě se neví – co a jak, a už se vytváří prostředí, že se žáci budou učit jen pro testy.

Jak bylo uvedeno v prezentaci k přednášce a studijních materiálech, tak nelze pracovat s absolutními výsledky z testů, je třeba hledat přidanou hodnotu. Přitom je nutné eliminovat všechny vnější vlivy, což je prakticky nemožné (prozatím). Nemám obavy z toho, že budu hodnocen podle výsledků svých žáků. Dokonce si myslím, že bychom si sami na sobě měli vyzkoušet, co vše se musí žáci naučit a z čeho jsou testováni (dle našich představ zaručeně základní vědomosti).

V naší ZŠ si žáci procházejí testováním online pravidelně. Obdrželi jsme zlatý certifikát společnosti Scio. Určitě existuje dost odpůrců tohoto typu testování nebo této společnosti, ale pokud provádíme testy (Stonožka – ČJ, Ma, Cj a OSP, klíčové kompetence, KEA) od 5. ročníku, tak určitá data „vytěžíme“, a lze sledovat i vývoj výsledků jednotlivců v průběhu školní docházky. Na druhou stranu, o možnosti vyhodnotit přidanou hodnotu (bez znalosti toho konkrétního žáka) lze asi jen těžko hovořit.

V loňském roce jsme také otestovali naše žáky 5. a 9. ročníku v rámci projektu „Diagnostika stavu znalostí a dovedností žáků se zaměřením na jejich rozvoj“.  Testování probíhá online a po dokončení mají žáci okamžitou zpětnou vazbu i s odkazy na cvičné úlohy.

Zpracované výsledné zprávy vždy předáváme žákům a rodičům, protože primárním příjemcem výsledků testování má být žák, pro kterého by výsledky měly být signálem pro další vzdělávání. Zatím tyto signály dopadají ne vždy na „úrodnou půdu“.  

Na začátku listopadu jsem měl možnost zúčastnit se průběhu pilotního testování žáků k projektu Gepard. Sledoval jsem, jak se ověřují testové úkoly vytvořené pro projekt, který je zaměřený výrazně do oblasti práce s informacemi, tj. na „informační gramotnost“. Nejprve vzorek žáků podstoupil ústní pohovory s řešením praktických úkolů u počítače, a poté žáci řešili online test. Velmi zajímavá a pozitivní zkušenost se spoustou informací pro mě jako učitele.    

Určité nástroje a projekty již vznikají, v článcích a reflexích jsem četl pozitivní reakce na projekty Khan Academy, INGOT a Problem Solving Tutor, které jsou velmi zajímavými náměty na vyzkoušení a případné začlenění do výuky. Tyto projekty jsem ještě nezkoušel, ale určitě se na ně chystám. Už se těším.

 


RVP_VT 21 Konektivismus a PLE

Teorie konektivismu a osobní vzdělávací prostředí

V pátém týdnu kurzu jsme měli možnost prostřednictvím webináře vyslechnout jednoho z duchovních otců konektivismu Stephena Downese.

 Setkání bylo pro mne zajímavé hned ze dvou důvodů.

1) pojem konektivismus byl pro mne velmi abstraktním slovem, pod kterým jsem si nedovedl nic konkrétního představit

2) vyslechnout si originál bylo velmi lákavou výzvou

Bohužel se mi nepovedlo se dostat k počítači v čase Č, ale přednášku jsem si později stáhl a alespoň jsem měl příležitost se trochu na ni připravit, tj. prostudovat některé materiály či první reflexe kolegů.

Co to tedy konektivismus je?

Konektivismus je teorie a metodika poznávání, učení se, propojování zdrojů informací a vzdělávání v prostředí sociálních sítí. Důkladnější popis je, že konektivismus chápe učení jako proces propojení specializovaných uzlů všeobecné komplexní sítě. Členové sítě disponují různorodými zkušenostmi, důležitější však než momentální znalosti jsou pro ně schopnosti poznávat, dále rozeznávat souvislosti mezi jednotlivými tématy, problémy nebo předměty a v neposlední řadě také dovednost rozhodnout se, popřípadě měnit postoje. Důraz je kladen komunikaci a interakci mezi jednotlivými členy sítě.

V článku Konektivismus – teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí jsou v tabulce popsány čtyři základní koncepce, na nichž lze podchytit vývoj přibližně za posledních 100 let. Když jsem tabulku pročítal, neubránil jsem se dojmu, že v našich školách převládá kognitivní vzdělávání s prvky behaviorismu a v poslední době konečně i konstruktivismu.

Trochu problém mám s rozlišováním pojmů kolaborace a kooperace ve vzdělávacím prostředí.  Stephen Downes na jednom ze snímků pojmy definuje:

Collaboration – Spolupráce: každý jednotlivec ve skupině spolupracuje koordinovaně na jediném úkolu

Cooperation – Součinnost: lidé pracují nezávisle na individuálních úkolech, ale ve sdíleném prostředí nebo se sdílenými zdroji

Ke snadnějšímu pochopení nebo alespoň orientaci v pojmech mi pomohly příklady, které uvedla Mira Friedrichová ve své reflexi. Zřejmě pod tíhou profesionální deformace (učím i Př na ZŠ) u mě Stephen Downes příkladem, kterým popisoval kooperaci (průzkum slona) vyvolal představy o tom, jak mravenci zkoumají tělo slona (každý něco jiného) a poté si ve složitém propletenci jejich mraveniště vykomunikovávají obraz obrovského zvířete.

Je toto kooperace? Funguje u mravenců, termitů a jiného sociálního hmyzu konektivismus? 

Ale zpět ke vzdělávání. Učitel, který chce držet krok s dobou a „síťovou generací“, musí nutně moderní technologie integrovat i do zvyšování svých kompetencí., protože jen kombinace všech specializací (technologicko-pedagogicko-předmětové znalosti – model TPCK) ho dělá schopným napomáhat, vést ke vzdělávání se a působit na současnou generaci žáků.

Teorie konektivismu vychází z funkce sítě a propojenosti světa, ale také nejpružněji reaguje na změny, které nastávají s rozvojem informačních technologií. Pro učitele je tedy nutností si vybudovat osobní vzdělávací prostředí (PLE), aby byl schopen efektivně připravovat své žáky na život v 21. století. (článek spomocnik.cz)

K vybudování PLE je potřeba existence otevřeného VLE (virtuální vzdělávací prostředí), kam bude většina učitelů ochotna se zapojit („nést svou kůži na trh“), tak aby si každý učitel mohl budovat své vlastní PLE a zároveň se podílel na rozvoji ostatních.

Reflexi k 5. týdnu bych zakončil výstižnými větami z prezentace Bořivoje Brdičky k minulému tématu: „Naše okolí je zdrojem poznání. Od nepaměti je vlastní zkušenost považována za nejlepšího učitele. Dnes je ale nemyslitelné, aby každý vyzkoušel všechno. Něco musíme přenechat jiným lidem.

Ti se pak pro nás mohou stát zdrojem poznání. Některé znalosti máme uloženy u svých přátel!


RVP_VT 21 – Metodika vzdělávacích technologií

Úvodem své reflexe bych poukázal na poznatek, který považuji za nosný, pro úspěšné a účelné nasazování moderních vzdělávacích technologií a rozvoj pedagoga – a to je vytvoření si osobního vzdělávacího prostředí.

Ve studijních materiálech ke 4. týdnu je popisována poupravená Bloomova taxonomie pro kreativní prostředí. Jsou definovány 4 fáze či kroky, které by měly nasměřovat učitele k vytváření vzájemně kooperující skupiny, která povede všechny k soustavnému zdokonalování výukových postupů. Pro sebe jsem si tyto 4 kroky zestručnil:

1)      Otevřenost – potřeba své nápady a výsledky práce zveřejňovat, nebát se diskuze i konstruktivní kritiky, jen tak se mohou mé postupy zdokonalovat.

2)      Návodnost – členové skupiny vzájemně se podporujících účastníků sítě svými nápady, návody a postupy na otevřených diskuzích, blozích apod. ukazují – „táhnou“ ostatní na cestě za poznáním

3)      Zapojení – začíná se zapojovat i samostatně vzdělávající člen skupiny do diskuzí o společných problémech. Je důležité vytvořit si podnětné osobní vzdělávací prostředí.

4)       Spolutvorba – závěrečným krokem je společná tvorba nějakého nového postupu, metody apod.

Myslím, že právě tento kurz probíhá v duchu Bloomovy taxonomie pro kreativní prostředí. „Jádro“ účastníků zvěřejňuje, diskutuje  své nápady, metody, které jsou pro další návodem a postupně se i další zapojují do společných problémů a vytvářejí si své osobní vzdělávací prostředí. Spolutvorbou skupiny je vytvoření moderního a inovativního vzdělávacího prostředí.

A to je, dle mého názoru, velmi důležité, protože žádný kurz DVPP nedokáže tak rychle reagovat  na rozvíjející se svět moderních technologií a hlavně aktuálně řešit problémy, které tento rozmach přináší.

Dále uvedu, některé postřehy, které mě nejvíce zaujaly v příspěvcích kolegů k této lekci.

V svém příspěvku David Mikuláš shrnul v pěkném přehledu nástroje, které nám pomohou nabídnout výukové aktivity s využitím IT technologií, kterými můžeme oslovit „síťovou generaci“.  Také spojení uč-IT-el stav-IT-el je velmi výstižné.

Iva Dobiášová nádherně propojila dílo Komenského se záplavou informací, kterými jsme obklopeni. Podobné pocity, které vyjadřuje paní Iva, má asi více zúčastněných. Myslím, že dobrého průvodce jsme našli v osobě pana Bořivoje Brdičky a dále to bude už na nás, jak budeme své osobní vzdělávací prostředí rozvíjet.

Skvělou úvahu o potřebě propojení a spolupráce připojila Mira Friedrichová. S myšlenkou, že  důležité je naučit studenty používat digitální technologie k řešení konkrétního problému, který se technologií netýká, musí většina souhlasit. Stejně tak i s výzvou ke spolupráci učitelů ostatních předmětů s učiteli IKT, kteří vědí  JAK, ale mají problém s CO učit.

Velmi mě potěšil příspěvek Jiřího Soukupa, zabývající se problematikou kyberšikany, protože  se stejně jako pan Jiří domnívám se, že metodika zvládání a řešení nebezpečí na internetu se chtě – nechtě, stává nedílnou součástí komplexu metodik vzdělávacích technologií pro 21. století a internetu 2.0.

Další velmi zajímavé příspěvky pojednávají o konkrétních možnostech využití některých aplikací dostupných online přímo ve výuce a zkušenostech při jejich začleňování do výukových procesů.

Na závěr přidám jednu skeptickou myšlenku k vybavení počítači 1:1. V článku Americké hybridní školy pro síťovou generaci je uvedeno, že budoucí vývoj školství a s ním spojené zavádění moderních efektivních metod výuky založených na vybavení žáků počítači 1:1 musí být nutně doprovázen skutečnou reformou ověřování výukových výsledků.

V našich podmínkách je vize vybavení žáků počítači 1:1 otázkou zřejmě hodně vzdálené budoucnosti. Zatím si neumím představit většinu pedagogů, kteří by dokázali této vybavenosti 1:1 smysluplně využít. Nejsem si ani jist, zda naši žáci (na základních školách) jsou na tuto možnost připraveni (to ale není jejich chyba, zde hraje roli společnost a její priority). Zde mám na mysli jejich hodnotový žebříček, který je odlišný třeba právě od žáků na amerických či japonských školách.  Chybí tu „hlad po vzdělávání se“.


RVP_VT 21 – Výukové hry

Výukové hry

Určitě do výuky patří, ale … vhodných her je jako šafránu, nepočítáme-li drobné hříčky k procvičování učiva (většinou v Aj, ale to nevadí).

Ve hře se žáci učí metodou pokusu a omylu, snaží se proniknout do pravidel a pochopit cíl, kterého má dosáhnout.

Hry samozřejmě proces vytváření a retenci mentálního modelu všemožně podporují – formou jednoduchých cílů, odměn a zpětné vazby. Hry jsou motivující svým systémem strukturovaných odměn, což vzbuzuje u žáků zájem získat další bonusy, splnit levely atd.

Hry pomáhají dětem cvičit pozornost, rozvíjejí soutěživost, koordinaci, propracovanější hry i kooperaci.

Jak už uváděli někteří kolegové, velmi záleží na způsobu použití hry, aby to nebyla jen jakási záplata času ve výuce.

Pan Cikalo vyjádřil přání, aby začaly vznikat výukové hry natolik zajímavé, že by mohly směle konkurovat hrám komerčním. Určitě to je přáním nás všech pedagogů (kromě kolegů paní V. Pochobradské J). I když jsem v tomto směru trochu pesimistický, protože hlavní roli zde opět hrají peníze. V současné době je školství, které se potýká s nedostatkem financí a dalšími systémovými těžkostmi, sotva lukrativním prostředím pro vývojáře her. Ale blýská se na lepší časy, kdy skupiny nadšenců tvoří právě takové produkty (Europe 2045, Ekopolis).   

Na závěr bych použil část kapitoly Učení hrou z knihy Game Industry:

Aplikace nových médií do výuky probíhá postupně a spíše nenucenou formou, často vlastní iniciativou učitelů. Instituce modernizující osnovy ještě nemají dostatečnou znalost nových médií a nevnímají hru jako plnohodnotnou formu výuky. Úspěšné aplikace snad časem pomohou vytvořit základ pro naplnění čtyři století staré vize J. A. Komenského: „škola hrou.“


RVP_VT21 – Vliv technologií na školství

Vliv technologií na vývoj školství

Pokusil jsem se vybrat a poskládat z prostudovaných materiálů k této lekci několik zajímavých myšlenek, které (dle mého názoru) postihují současnou rozpolcenost v nahlížení na začleňování technologií do výukového procesu.

K srdci bychom si měli vzít názor doktora Michaela Riche, který je pediatrem a ředitelem Centra pro vliv médií na dětské zdraví v Dětské nemocnici v Bostonu. Říká: „Využití technologií je dnes již natolik všudypřítomné, že bychom se měli přestat dohadovat o tom, zda je dobré či špatné. Musíme je prostě přijmout jako běžnou součást života dětí. Je pro ně stejně samozřejmé jako dýchání.“

Vliv technologií prudce roste a především vliv medií na děti způsobuje změny v jejich chápání světa – mění způsob jejich myšlení. V mnoha případech se jedná o vývoj přijímaný pedagogy s nelibostí. V jeho důsledku vzniká tzv. „síťová generace“ obtížně vzdělavatelná tradičními metodami.

To je fakt, se kterým se budou muset pedagogové vypořádat, aby mohli být nápomocni svým žákům v procesu vzdělávání. Marc Prensky doporučuje zaměřit se na rozvoj tzv. „digitální moudrosti“. Říká: „Technologie samotné nikdy nemohou nahradit intuici, dobrý úsudek, schopnost řešit problémy či morální směrování. V nepředstavitelně komplexní budoucnosti však nebude mít sebeinteligentnější jedinec bez přístupu k nástrojům digitálního světa šanci vyrovnat se třeba i méně schopným účastníkům sítě.“

Zde nebude stačit jen naučit se pracovat s ICT, ale bude potřeba získat dovednosti využívat ICT prostředků v pedagogickém procesu. Učitelé potřebují čas a přípravu, aby byli připraveni vhodným způsobem tyto pro ně nové nástroje používat. Jak ukazují čísla z výzkumu PISA 2009, kde žáci, kteří využívali počítače ve výuce nejdéle, měli nejhorší výsledky. Důvodem je zřejmě nevhodně pedagogicky používaný počítač při výuce.

Pokud si včas neuvědomíme potřebu sebezdokonalování v umění vhodně nasadit moderní technologie do výuky, potom budou potvrzeny teze o tom, že

znepokojivé výsledky našich žáků se objevují již léta a souvisí s tím, že začaly být ve školách využívány technologie.

Škola se změnila. V prostoru kolem nás je něco nového. Není to nic menšího než produkty vytvořené více jak miliardou lidí propojených počítačovou sítí. Prostředí, kde byl přenos znalostí zajištěn od autority zosobněné učitelem směrem k žákům, je najednou naplněno všudypřítomným mrakem informací, v němž se znalosti nehledají, nýbrž vytvářejí, a autorita učitele se musí dlouhodobě budovat spoluúčastí a diskusemi. Budeme tlačeni svými žáky ke změně metod výuky. Čím dříve na tom začneme pracovat, tím lépe pro obě strany, abychom poté mohli konstatovat stejně jako pan Rheingold úspěšnou implementaci do výuky, ve které jsou studenti zapojeni tak, že se ve skupinách připravují a vzájemně učí. Je na studentech, kdy použijí moderní technologie. Vyhledávají totiž během práce potřebné informace ve všudypřítomném mraku dat na internetu.

Tlak x tah

Tlak na nás učitele bude především vytvářen žáky, což může být (podle J. Zounka) zdrojem poměrně značné úzkosti u pedagogů. Vím, o čem je řeč, protože mám ve své skupině na Aj žákyni, která se po 3 letech v Irsku, kam chodila do školy (vše v Aj), vrátila zpět.

Tah je nabízenou příležitostí, která je pro jedince lákavá např.: přihlášení se do tohoto kurzu, kde je spousta „tahounů“, kteří mě ohromným způsobem inspirují k činnosti.

Čím více takovýchto příležitosti pro nás „obyčejné“ pedagogy setkat se s těmito zapálenými inovátory, tím lépe naše žáky.


RVP_VT21 – Teoretická východiska

1.  lekce „Teoretická východiska reformy školství“ v kurzu Vzdělávací technologie pro 21. století.

Již při pročítání informací o tomto kurzu a jednotlivých tématech jsem měl radost, že jsem narazil na takovou možnost sebezdokonalování. Po úvodním prezenčním setkání a představení na fóru, kdy někteří z účastníků předvedli vysoce kreativní a inovativní přístup a nápady, jsem přímo nadšen.

Po prostudování materiálů a účasti na webpřednášce mám pocit, že vše se ve školství točí kolem nových technologií (zřejmě dáno spoustou informací). Proto citátem, který uvedu: „Technologie jsou nejnovějším všelékem pro školství … Každý teď naskakuje do rozjetého vlaku a říká, že počítače vyřeší všechny naše problémy. Až se tak nestane, pak se teprve probudíme a zjistíme, že jsme nenaučili základy.“, bych chtěl také upozornit na možné přecenění významu technologií. Vždy zde bude vystupovat učitel jako prostředník, který musí žáčky připravit na využívání moderních technologií jako prostředků k získání klíčových kompetencí, ať už standardům vzdělání budeme říkat tak či onak.

Systém školství je, bohužel, nastaven tak, že nemůže nikdy reagovat adekvátně rychle na technologickou revoluci, která nabírá na obrátkách. V současné době je to ještě markantnější než ve 40.ých letech minulého století v USA či později u nás.

Jedinou nadějí učitele, jak konkurovat, udržet krok a  být schopen předávat žákům dál opravdu to, co potřebují, je vzájemné propojení s ostatními, aby si společně pomáhali zvyšovat kvalifikaci a držet se v proudu.

Přesně v tomto vidím cíl a účel tohoto kurzu a velmi vítám tuto příležitost a jsem rád, že mohu být účastníkem tohoto setkávání. V jednom z materiálů bylo řečeno, že pokud nebudeme (učitelé) sami chtít změnit přístup k tomu, co a jak učit, a co žáci potřebují, společnost nás k těmto změnám donutí. Myslím, že v současné době máme tu příležitost stát se těmi nositeli a inovátory, kteří pomohou změnit společnost, protože ta (alespoň tak se mi to jeví) příliš velkou snahu v otázkách změn ve způsobu vzdělávání nevyvíjí.   

 


Předmět IKT na ZŠ

Při tvorbě našeho ŠVP jsem si prosadil výuku IKT (informační a komunikační technologie) jako povinného předmětu ve 4. až 7. ročníku po jedné hodině týdně. V 8. a 9. ročníku je formou volitelného předmětu.

Stále se však nemohu zbavit pocitu, že v současném bouřlivém rozvoji informačních technologií je to málo. Je určitě nutné začleňovat využívání těchto technologií a nástrojů i do ostatních předmětů, ale typografická pravidla a další pravidla pro  tvorbu dokumentů,  grafiky,  prezentací, vyhledávání informací a nejenom to, by mělo být náplní samostatného předmětu.

Takže sbírám pro i proti k začlenění IKT do povinných předmětů i pro 8. a 9. ročník.